Červen 2009

Aimace kočiček

29. června 2009 v 20:54 | DogÁja |  Kočíčky

Animace morčátek

29. června 2009 v 20:50 | DogÁja |  Hlodavci

Animačky Labradora xD

29. června 2009 v 20:12 | DogÁja |  Labrador

Fotky morčátek

29. června 2009 v 19:33 | DogÁja |  Hlodavci

Tabo - velký příběh malého psa

29. června 2009 v 19:06 | DogÁja |  Zajímavosti
Tabo - velký příběh malého psa

Tabo - velký příběh malého psa
Erika Doležalová

Na své dětství si už ani nepamatuji. Možná jsem jako štěně měl kdysi domov a možná byl i šťastný, ale to už je všechno strašně dávno. Teď jsem na konci cesty - ležím opuštěný v psím útulku a čekám… Na co vlastně? Na nějaký nový domov? Ale prosím vás! Kdo si vezme starého, slepého, hluchého, chromého psa?...
Když mě přivezli, vůbec jsem nevěděl, co se bude dít. Kolem štěkalo hodně psů a já se bál. Hned první noc slyším z vedlejšího kotce tichý hlas. "Ahoj kamaráde, vítej mezi nás!" Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale nikoho jsem neviděl, jenom tmu. I když, šero vidím poslední dobou vlastně pořád… "Kde to jsem?" ptal jsem se opatrně. "Jsi v psím útulku. Tady ti bude dobře, neboj se. Lidé jsou tu hodní…" "Lidé?!" vyděsil jsem se... Už je to dávno, ale já si to pamatuji jakoby to bylo včera. Táhni! křičeli na mě. Nevyhánějte mě, cítím se tak sám! prosil jsem je. Nezajímalo je to... Auu, to strašně bolí! cítil jsem velkou bolest a najednou se nemohl postavit. Proč mě nechtějí nožičky poslouchat? A proč ta zadní tak divně visí?... Nevím, jak dlouho jsem tam ležel. Lidé už byli dávno pryč. Zkusil jsem se postavit. Bolelo to, ale šlo to. Ta divná noha bolela nejvíc. Nevěděl jsem, že je zlomená. Cítil jsem jen tu strašnou bolest…
Za pár týdnů už to bylo dobré. Sice ne jako dřív, ale už jsem se o ni mohl i opřít a zase chodit. A tak jsem šel - kam vlastně? Už ani nevím. Lidi mi ublížili, už za nimi nechci. Žil jsem tak nějak sám. Občas jsem našel něco k jídlu, ale většinou jsem měl hlad. Protože jídlo bylo blízko lidí a já se jich tolik bál. Když mě viděli, odháněli mě, házeli po mě kamením… Tak jsem se naučil jim vyhýbat. Našel jsem si místečko daleko od nich, sice mi byla často zima, ale nikdo mě už netrápil. Byl jsem sám. Až donedávna. Pak přijeli. Lidi! Chtěl jsem utíkat pryč, ale nešlo to. Chytili mě a odvezli sem. No a tak jsem tady. Co tu budu dělat?
"Všichni lidé nejsou stejní. Jsou i ti hodní, třeba tady v útulku. Tady ti nikdo neublíží!" znovu se ozval tichý hlas vedle mě. Ani jsem si neuvědomil, že jsem svůj příběh vyprávěl nahlas. "Přijdou a vezmou si tě domů. Budeš mít teplý pelíšek a dobré jídlo a budou s tebou chodit na procházky a mít tě moc rádi!" přesvědčoval mě ten hlas. No, nezní to špatně. Pomyslel jsem si. Snad bych to tedy s těmi lidmi mohl ještě jednou zkusit. "A kdy přijdou ti hodní lidé a odvedou mě domů?" zeptal jsem se. "Už brzy, neboj se. Je nás tady hodně, všichni čekáme na druhou šanci. Každý člověk chce někoho jiného, někdo potřebuje hlídat rodinu a dům, jiný chce jen kamaráda. Já tady čekám právě na takového, kdo bude potřebovat hlídače. Ale ty jsi malý, tebe si vezmou jako kamaráda." uklidňoval mě psí hlas.
Aha, tak takhle to je. No, jsem malý, já bych toho moc neuhlídal. Navíc když by přišel zlý člověk, moc bych se bál a utíkal pryč co by mi jen chromá nožička dovolila. Nemůžu být hlídač, to je jasné. A kamarád? To by šlo. Když na mě budou hodní, tak bud rád. Vždyť před chvílí skončilo léto, tak aspoň budu v teple… Dávno nejsem štěně, takže už si nemůžu hrát a běhat, navíc lidská mláďata mě od sebe taky odháněla a ještě dnes cítím jejich rány na zádech, třeba jak po mě tenkrát ta malá švihla prutem…
Už je mi moc let, nebudu tady dlouho, takže radši někdo starší, klidný a opuštěný jako já. Jen tak si spolu sedět a vzpomínat na život… Ne, to ne. Já nechci vzpomínat. Ale ten člověk by mohl, ten se měl určitě dobře a já bych seděl vedle něj a on by věděl, že už není na světě sám… To by se mi asi líbilo… Tak teda počkám na toho člověka…
"Nečekáme už nějak dlouho?" zeptal jsem se jednoho dne svého kamaráda z vedlejšího kotce. "Co chceš, prcku? Dej mi pokoj!" zavrčel hluboký hlas. Jee, to není můj kamarád. Kde je? Kam jste ho dali?! Co jste s ním udělali?! křičel jsem. "Hele malej, sklapni. Nemám náladu. Za pár dní budou Vánoce a já trčím tady. Těšil jsem se, že dostanu velkou kost a místo toho jsem zase v útulku." vrčel ten velký pes vedle. "Zase? Ty už jsi tu byl?" nechápal jsem. "No jasně. Ale už je to dlouho." zívl. "Byl jsem tenkrát mladej a blbej, věřil jsem, že se budu mít dobře a tak jsem s nima šel. Sedm let jsem se o ně staral. A teď na starý kolena sem zase tady. No chápeš to?! Já teda ne. Zklamali mě, to ti teda řeknu. No co, už to nějak doklepu, ale sakra, už aby byly ty Vánoce, třeba něco dostanu i tady…"
To je zvláštní. Vánoce? Co to je? No jo vlastně, to jsou ty svátky v zimě, kdy se dávají dárky. To už jsem tu tak dlouho? A taky něco dostanu? Já vím co bych chtěl. Chtěl bych toho člověka, o kterém mi vyprávěl můj kamarád… "Hele ty, malej, jak ti říkají?" ozvalo se znovu vedle mě. "No, svoje jméno už si nepamatuju, ani nevím, jestli jsem nějaké někdy vůbec měl. A tady v útulku mi říkají Tabo." Není to špatné jméno. Když mám jméno, tak někam patřím. "Já jsem Simba, jako ten lví král, jasný? Už aby tady byli se žrádlem. Mám hlad - no jako ten lev." štěkl můj soused.
Zalezl jsem si do boudy. Nemám hlad. Poslední dobou mi moc nechutná. A navíc musím hodně přemýšlet o tom, co řekl ten velký Simba. Že už tady jednou byl, pak si ho vzali a teď je zase tady? To jsem nechápal. Já myslel, že když si nás někdo vezme, že máme domov navždy…
"Hej hej hej, maličkej, vstávej, už je ráno!" Co se to zase děje? Kdo to je? Snažím se zaostřit tu rozmazanou pobíhající psí postavu. "Kdo jsi? Kde je Simba?" Další kamarád mi zmizel a já zase nevím kam. "Toho chlápka neznám, já jsem Iza, jsem stejná rasa jako slavný komisař Rex. To ti je fešák! Ale ten tady není, tady jsme jen my, ti opuštění a nechtění…" štěkala fena pořád v poklusu. Jak nechtění? Vždyť mi můj kamarád říkal, že si pro mě brzy přijde hodný člověk. Že budu mít pelíšek a budu chodit na procházky…
"Už budou Vánoce?" zeptal jsem se. "Jéje, prcku, to jsi hodně zaspal! Vždyť už je dávno po novém roce!" smála se. Ach jo. Šel jsem si lehnout. Už mě to nebaví. Začínám si myslet, že ten člověk pro mě nikdy nepřijde. A - vlastně ani nevím, jestli ho ještě chci…..
No, tak to je můj příběh. Když odešla Iza, přišli další. Ani nevím, kolik jich tam bylo. Jsem pořád tady a už to nechci počítat. Nechci se s nikým bavit. Nechci už vůbec nic. Za pár dní bude zase léto. Už tady dlouho nebudu, a to je dobře. Jsem moc zklamaný a moc to bolí. Ten domov nebude, teď už to vím. Jsem moc starý na to, aby si mě někdo vybral za kamaráda. A přece jsem se tenkrát těšil… ale to už je všechno strašně dávno. Teď jsem na konci cesty - ležím opuštěný v psím útulku a čekám… Na co vlastně?
___________________________________________________________________________ Pejsek byl nalezen 12.10.2006 u Táborského mlýna (za Třebíčí směr Vladislav) Věřili jsme, že jeho majitel není ve skutečnosti tak krutý a bezcitný, aby mu neumožnil klidné dožití doma a pro tohoto psího seniora si co nejdříve přijde... Bohužel, pejsek má staré zranění levého oka a levé pánevní končetiny.
Dne 16. srpna 2007 si pro tohoto psího dědečka přijeli laskaví lidé, aby mu - byť možná už jen na krátký čas - poskytli domov plný lásky a péče...

Farův příběh

29. června 2009 v 19:02 | DogÁja |  Zajímavosti
Farův příběh

Farův příběh
Eva Novotná

"Tak jsem se to takhle jednoho zářijového dne procházel po návsi, očuchával nejrůznější vzkazy ostatních příslušníků psí rasy, když najednou vidím, že se ke mně blíží nějací chlapíci. Volají na mě? Co mi můžou chtít? No, ale co mi můžou udělat? Za omrknutí nic nedám, ne? Chvíli jsme se okukovali, pak mě zničehonic chytli a začali cpát do auta. No - nelíbilo se mi to, ale byli silnější. Kam mě to vezou? Co se to děje? Vůbec se mi tady v kufru nelíbí. Jak tohle dopadne? Je to tady divný.
Když už jsem si myslel, že to je k nevydržení, najednou auto zastavilo a pánové mi otevřeli kufr. Hele - kde to jsme? Pole!?! Ty brďo - a jak velký! A les! To mě asi vzali na vycházku! Jupííí - to se proběhnu! A toho očuchávání! A tý zvěře! Jé - pánové - vy jste super - tak jdeme, ne? Ale co to? Kam jdete? Ještě jste si něco zapomněli v autě? Počkat - proč zavíráte? A startujete? Kam jedete? Já myslel, že se jdeme projít? Slyšíte? Vždyť já jsem tady? To mě nevidíte? Pomoooc!!!"
Tak takhle nějak si představuji prožitky psího kamaráda Fara dne 15. září 2003, kdy byl odchycen v části Terůvky - kousek za městem Třebíč. S jistotou víme jen to, že byl nalezen a odchycen právě tam. Údajně lidé z blízké vesnice nebohé toulavé zvíře odvezli za město, to aby se snad o něj nemuseli postarat sami.
Faro se znenadání ocitnul zavřený v kleci, všude kolem minimálně další čtyři desítky štěkajících psů. Pochopit, kde se tu vlastně vzal a proč? Těžké. Faro byl v prvních měsících velký blázen. Divíte se mu? V roce a půl - ve věku nejrůznějších her a řádění, v době, kdy má poznávat první lásky, první "boje" o postavení ve smečce, a kdy především potřebuje od své lidské smečky vysvětlit, jak se takový správný skoro dospělý pes má spořádaně chovat.
Postupem času však přivyknul dennímu řádu útulku, zamiloval si ošetřovatelky, dostalo se i na vycházky. A od zmiňovaných vycházek už Fara neznám pouze z vyprávění, ale přímo osobně. Na svou první vycházku s Farem snad nikdy nezapomenu. V té době už byl Faro statný dospělý pes se spoustou přebytečné energie, kterou ve svém kotci nebyl schopen plně vybít. Sama jsem si o něj požádala, ošetřovatelky v útulku nijak neprotestovaly.
Ten den jsem šla na vycházku sama, jiné dny nás chodí víc. Můj první dojem po vyběhnutí z branky útulku byl nezapomenutelný, od té doby prožívám nejen já při venčení Fara prvních 200 metrů úplně stejně. Otevřu branku, Faro zatáhne, já se ve skoku dalekém stihnu jen pootočit a křiknout: "Holky, že za mnou zavřete?! Díííííííííííííííík!!!", snažíc se alespoň udržet krok, když už ne zrovna přibrzdit. Po první zatáčce se mi podaří na Fara promluvit, mírně s ním cuknout, on se radostně otočí a běží mě přivítat, protože do té doby nebyl schopen zaregistrovat, že na druhé straně vodítka za ním "něco vlaje". Od tohoto okamžiku se mi s Farem daří držet krok i dech. On se postupem času spoustu věcí přiučil. Například to, že táhnout celou cestu není příliš efektivní, někdy je také dobré jít se podívat na druhou stranu vodítka, jestli tam pro něj není nějaký piškot.
Pravda - má první vycházka s Farem probíhala trošičku jinak. Hlavně jsme se navzájem vůbec neznali, nevěděli, co od sebe čekat. To byl hlavně můj pocit, Faro je na různé lidi při venčení zvyklý, vlastně mu bylo nejspíš celkem jedno, kdo se mu zpovzdálí snaží marně korigovat krok. "Co je? Co se mnou pořád cloumáš? Tak se rozběhni, ne? Já se chci proběhnout!" - "Zpomal! Faroušku! Farooooooo!!!" Takhle to při prvním venčení probíhalo až do chvíle, než jsme na cestě natrefili na dělníky v montérkách. Ti si nás vůbec nevšímali, Faro však v tu chvíli stál jako přikovaný, dokonce se přikrčil a snažil se otočit směr a jít zpátky. Zprvu jsem vůbec netušila, co se stalo, vzápětí mi došlo, že kámen úrazu bude zřejmě v samotných montérkách. Vzala jsem Fara nakrátko vedle nohy, chlácholila ho a pány pracovníky spolu s téměř plazícím se psem obešla. Za nimi mu opět narostl hřebínek a běžecký maraton mohl pokračovat. Nejspíš se kdysi s nějakými pány v montérkách poznal důvěrněji, než by si přál...
I přes první dojmy, kdy se na vycházce snažíte běžet a brzdit zároveň, jsem si Fara neuvěřitelně oblíbila a zamilovala. Na našich vycházkách mě neustále překvapuje svou poslušností a inteligencí. Drží se pána, nemá tendence utíkat pryč, na všechny povely reaguje s nadšením - na zavolání radostně přiběhne, na povel sedne, lehne, snad jen okolní zvěř a ptactvo ho dokáže rozptýlit. Je to pes, který má v sobě i přesto, že v útulku tráví již čtvrtý rok, spoustu lásky, oddanosti a přívětivosti. Stále nechápu, proč je tak krásný a zdravý pes v útulku tak dlouho. Případné zájemce zřejmě odrazuje skákáním po plotě svého kotce, svou energičností, svým velkým a mohutným vzezřením. Ti, kdo Fara znají, však vědí, že jeho "bláznovství" pramení z nepravidelnosti pohybu. Po prvním týdnu u rodinného krbu a pravidelných vycházkách se jistě zklidní a dokáže svému pánovi, že umí být klidný, spořádaný a poslušný pes.
Faro je ideální do rodiny, která je alespoň trochu sportovně založena. Rád bude po zaučení běhat vedle kola, chodit na túry, v zimě na běžky, případně se v klidu příjemně jen tak projde. Rád se koupe a plave, se svým pánem by podnikal snad vše, co by mu na očích viděl. Je vděčný i za velmi nepatrné projevy náklonnosti, kdy stačí, abych k němu přidřepla, Faro se mi stočí k nohám a věrně vyčkává a mazlí se. Nebýt toho, že naše rodina už dva velké psy má, byl by Faro první, kdo by naši smečku rozšířil.
A co k němu dodat? Snad jen úryvek básně Jaroslava Vrchlického, která k Farovi jedinečně pasuje: "Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý..."
Faro na své nové páníčky čekal v útulku LOZ Třebíč. Přijeli si pro něj zájemci, kteří už si z třebíčského útulku zhruba před rokem vzali sibiřského huskyho Saskatchewana.

Zdrojííííííííííííííííík:http://pejsci02.blog.cz/0906/2

Justa je hustá!

29. června 2009 v 19:01 | DogÁja |  Zajímavosti
Justa je hustá!
Justa je hustá!
Eva Treschelová

Ahoj, jmenuji se Justýna, přátelé mi říkají Justa, Justík nebo Týna. Jsem asi tak 5 let stará skoroovčanda. Nedávno jsem měla štěňata. Kde jsou teď? To nevím, páníček se jich asi taky zbavil stejně jako mě. Sebrali mi je a pak mě vyhodili. Nakonec mě nějací lidé v uniformě přivezli v noci do útulku. Trochu jsem se bála, ale v kotci byl se mnou malý knírač Bertík. Prý se nemám bát, jsou tu na psy hodní. On už tu byl jednou před rokem a nikdo mu tu neubližoval, měli ho tu rádi, prý budou mít rádi i mě. Já bych stejně nevydržela dlouho trucovat, lidi mám ráda. Nemohu si pomoct, ale i když se ke mně můj člověk nezachoval moc hezky, pořád lidem věřím a pokud natáhnou ruku, aby mě pohladili, tak neodolám.
V kotci působím klidným dojmem, ale to není tak docela pravda. Jakmile totiž klapne závora na kotci, měním se v časovanou střelu. Ne, že bych byla nějak přehnaně divoká nebo snad nevychovaná, to ani náhodou. Mám jen hodně temperamentu a zálibu v pohybu. Vím však co se sluší a patří, takže se chovám tak, abych svým temperamentem nikoho neobtěžovala.
Miluji aporty, pokud mi někdo hází klacek, jsem za to vděčná. Pokud ne, tak si vystačím sama s PET láhví. A když mi jí někdo začne házet do vzduchu, to jí pak chytám v letu. Rozhodně vám však nebudu strkat oslintanou láhev neustále do ruky, házet vám ji pod nohy nebo u toho dokonce zběsile štěkat. Umím se zabavit sama, je-li to potřeba. Tak parádní kousky s "flaškou od Coly" umí prý jen málokdo. Musím si jí pořádně hlídat, vždyť nejsem jediná, kdo na ní má spadeno. Již jednou zmiňovaný Bertík také rád aportuje, dokonce i starouš Zik, a to nemluvím o Koudym. Zdání klame, je to sice drobek, ale nesmím ho podcenit, vždyť je to jezevčík a ti jak známo jsou udatní… Pak čas od času přiběhnu zkontrolovat holky, jestli mi někam neutekly, nechám se podrbat a letím zase dál.

Mám i nějaký ten základ výcviku, pár povelů ovládám a plním je celkem ráda. Hlavně za aport. Evča o mě říká, že jsem moc šikovná, že bych se hodila na nějaký ten výcvik. Prý by mě byla škoda jenom někde u boudy. Vypadám sice jako německý ovčák, ale jsem menšího vzrůstu a dobře ovladatelná. Bez problémů by mne mohlo cvičit třeba dítě, které by ještě ovčáka nezvládlo a přesto by chtělo chodit se psem na "cvičák".
Justýnka již našla svůj domov! Bydlela v útulku Ústí nad Labem .
Pokud byste chtěli menšího a staršího, klidného psíka, moc se přimlouvám za Zika a Bertíka.

Zdrojíííííííííííík:http://pejsci02.blog.cz/0906/2

Návštěvka za minulej tejden

29. června 2009 v 18:45 | DogÁja |  Me & Blog
Pondeli: 10

Ctvrtek: 6
Patek: 4
Sobota: 11
Nedele: 7

Celkem: 63 Kujuuuu

Plo mne

23. června 2009 v 16:23 | DogÁja |  pro mně

Návštěvka z minulího týdne

23. června 2009 v 15:44 | DogÁja |  Me & Blog
Navstevnost za minuly tyden (15.6. 2009 - 21.6. 2009) je:
Pondeli: 28
Utery: 12
Streda: 17
Ctvrtek: 9
Patek: 19
Sobota: 10
Nedele: 15

Celkem: 110 moooooooooooc výborná

Omluva!!!!!!

22. června 2009 v 14:51 | DogÁja |  Me & Blog
Já se omlouvám ale vůbec nestíhám tak se na mně nezlobte mam toho prostě moc tak se budu moc snažit sem toho dát co nejvíce tak se na mně nezlobte a hezký den

Kokršpaněl čumáček

19. června 2009 v 17:41 | DogÁja |  Kokršpaňel

Ši-tzu čumáček

19. června 2009 v 17:40 | DogÁja |  Ši-tzu



Knírač čumáček

19. června 2009 v 17:34 | DogÁja |  Knírač

Boxer čumáček

19. června 2009 v 17:34 | DogÁja |  Boxer

Jezevčík čumáček

19. června 2009 v 17:31 | DogÁja |  Jezevčík

Labrador čumáček

19. června 2009 v 17:31 | DogÁja |  Labrador

Vlčák čumáček

19. června 2009 v 17:30 | DogÁja |  Vlčáci